Participace, participace a zase participace…

Participace, participace a zase participace…Vážení příznivci chytrých řešení. Děkuji Vám za přízeň i povzbudivé reakce na první blog. Upřímně, nečekal jsem to. Nicméně je to pro mě signál, že v našich luzích a hájích existují lidé (a možná i skupiny lidí), kteří problematiku smart cities vnímají buď velmi podobně, ne-li úplně stejně.

V našem prvním blogu jsem se, tak trochu provokativním způsobem, pokusil vymezit vůči některým již existujícím prezentacím nebo projekcím, které jsou neustále dokola zmiňované na různých (a v poměru cena/výkon, za účast neadekvátně drahých) eventech, chcete-li konferencích. Typická headline takové dnešní běžné události účastníkovi vítězoslavně oznamuje, že se nějaká organizace nebo instituce statečně poprala s tématem parkování nebo rozvojem své obce. Tím se opět trochu dostáváme do malého klinče s tématem smart „cokoliv“. A vlastně tím navazuji na první blog, ve kterém jsem Vám slíbil, že se Vám pokusím přiblížit způsob, jakým vnímám tématiku chytrých měst.

TO zásadní, co většině lokálních projektů chybí a na čem je vlastně logika smart strategie jakékoliv organizace založená, je sounáležitost a dostatečná míra participace veřejnosti. A nezáleží na tom, jestli se jedná o statutární město nebo specificky vyhraněnou část kdesi na periferii. Efektivně (ekonomicky?) fungující chytrý systém by měl totiž fungovat formou reciprocity. Pokud se mě zeptáte, jestli jsem někdy takový viděl, tak rovnou odpovídám, že nikoliv. Smysl fungování je velmi zobecněnou logikou následující. Každý, kdo je ochotný do systému přispět nějakou hodnotou, a ta hodnota nemusí mít svůj přímý peněžní ekvivalent (zkuste prosím vyjádřit hodnotu bezpečnému dojezdu vašeho dítěte do školy – může to být „dvacka“ ale i milión), současně bude umět z takového chování benefitovat. Neznamená to, že by takový systém nebyl přístupný pro participanty, kteří mu neumějí nebo nechtějí nabídnout svůj příspěvek. Systém by měl  být otevřený pro všechny rezidenty i nerezidenty. Ovšem ti si budou muset kvůli svému minimálnímu nebo dokonce žádnému přispění do fungování systému, služby zaplatit. 

Příkladem takového systému mohou být různé formy sdílení aut, obydlí, času nebo např. vědomostí. Automobilky odhadují, že během následujících 20 let, nebude rodině s průměrným příjmem (a jejda, to už jste někde slyšeli, že?) dávat ekonomický smysl vlastnictví druhého vozu. Dojde ke změně spotřebitelského chování a bude třeba nastavit zcela nový model fungování sdílení aut. Takový vůz totiž rodina využije právě k takovým potřebám, které bude umět jiný subjekt v rámci chytrého ekosystému (tohle slovo nepoužívám moc rád, ale sem se hodí) nabídnout. 

A bude úplně jedno, jestli se bude jednat o právě nezaměstnaného (a doufejme, že městem podpořeného) občana, nebo studenta na brigádě. Jejich zapojení do smart systému může mít podobu bezpečného rozvozu dětí do školy, nebo seniorů na lékařská vyšetření. Tím zásadním kritériem bude hodnota, kterou pro chytře fungující systém/komunitu jeho participant vytvoří, a kterou si ze systému dokáže opět „stáhnout“ v podobě jiné služby. Např. bezplatným využíváním městských zařízení, jako je bazén, knihovna nebo MHD. Tyto potřeby se budou samozřejmě lišit, budou velmi rozmanité a specifické. Otázkou tedy zůstává – jak tyto potřeby identifikujeme, resp. jak se je dozví systém, který je má umět poskytnout?

Zde se vracíme opět na začátek – participace. Jaké entity v takovém systému působí a na základě čeho vlastně produkují, pro smart komunitu prospěšnou činnost? Tomuto tématu se budu věnovat v dalším blogu.

Leave a Reply

Close Menu